" Z výsluní do pekel "

(4. obraz ze série 4)

Čtvrtý obraz završuje cestu, která začala v černé hlubině (1), prošla bílým světlem poznání (2), třásla se v zlaté záři moci a iluzí (3) – a nyní končí v plameni rudé pravdy.

Zlatý obraz předcházel tomuto dílu jako oslnivý vrchol – bohatství, uznání, moc. Ale místo klidu přinesl napětí. Jeho lesk nebyl útěchou, ale zrcadlem, ve kterém se ukázalo, co všechno je ještě třeba spálit.

Rudý základ čtvrtého obrazu znamená sestup do pekel – ne jako pád, ale jako nutnost.
Neunikneme tomu, co jsme si před sebou skrývali.

Peklo zde není jen metafora bolesti, ale očisty, přeměny, kterou žádná z předchozích fází nemohla nahradit.
Zlaté jistoty se roztavily, zbyla jen syrová hmota duše.

Kompozice se chvěje. Linie nejsou vedením, ale záznamem boje.
Barvy křičí. Symboly se bortí. A přesto je v tom katarzní ticho –
ticho po výkřiku, které je začátkem nového vědomí.

Je to chvíle, kdy už nelze utéct.
Ale právě proto může něco pravdivého vzniknout.